Buď fit

Svobodní v bolesti (3)

29.12.2008 l Jan Jílek

Třetí ukázka z nové knihy terapeuta Jana Jílka Svobodní v bolesti (stopař a průvodce pouští vztahů).

Knihu Svobodní v bolesti si můžete objednat ZDE

Seznamování s pouští

V minulé kapitole jsem udělal malou odbočku, kde jsem upozornil na skutečnost, že moudrý člověk v případě nepohody, pokud se ocitne pod širým nebem, vyhledá úkryt . Zrovna tak se moudrý člověk, který se dostane do obtížné vztahové situace, kdy nakonec dospěje k rozhodnutí, že ukončí vztah, který se z jeho hlediska stal zcela neperspektivním, začne chovat popsaným způsobem, samozřejmě přizpůsobeným podmínkám jednotlivých aktérů .

Ať už z hrdosti, protože nechce být někomu náhradníkem, čekatelem na rozhodnutí druhé strany, zda ukončí svůj paralelní vztah, případně z jiných jemu známých důvodů . Například, že se nehodlá udržovat v bolesti, kterou mu chování partnera způsobuje. Jsou mezi námi jedinci, kteří stále hovoří o síle a nutnosti snášet bolest, doporučují
boj o vztah. A případné uvedené chování hodnotí jako vzdání
se. Dávají najevo, že oni by v takovéto situaci nic nevzdali, bojovali by, odkazují na odborníky, doporučují čekat atd.

Případně vycházejí z klamného úsudku, že pokud jedinci, který se rozhodl nestarat a tím nestaráním se chránit sebe sama, musí mu být ona situace lhostejná. Pokud není, něco by přece udělal. A vůbec neberou v úvahu, že každý z nás jednoho dne zjistí, že vyčerpal míru své trpělivosti, chuti a námahy něco na partnerovi vyžadovat, a nechává jej proto svému osudu.

Rozumím situaci a pozici těch, kdo vzdali rozhodnutí o konci. Rozumím a nedivím se, ale vím. Mnoho toho nedostanou. I když prosí, čekají, hledají, namáhají se změnit tu situaci. Rozumím a chápu. Čekají na umoudření partnera/partnerky. Čekají a já nemám nic proti tomu. Nerozmlouvám nikomu jeho úmysl. Beru na vědomí skutečnost, že tito lidé mají za to, že čekání na toho druhého má pro
ně samotné smysl a jsou ochotni investovat svůj čas a námahu spojenou s čekáním. I čekání je totiž velmi namáhavá činnost. Otázkou je, co skutečně dostanou?

Bavíme se zde o situaci, kdy se má klientka jako podváděná
a opou štěná strana rozhodla definitivně ukončit vztah, který pro ni ztratil smysl. Smysl, a tím i důvod, v tom případě, že: Zjistí a přesvědčí se, že její partner hraje dvojí hru ve smyslu, „když budeš dost hodný, možná se k tobě vrátím“, nebo: „Mám tě rád, ale nemohu teď poškodit tu druhou . Jak by to vypadalo?“ Ten rozhodnutý o konci může klidně říci: „Nehodlám upřednostňovat potřeby tvé milenky/
milence před svými potřebami .“ Co skutečně dostane, pokud
upřednostní zájem manželovy milenky? Tak zní otázka. Kladu ji už podruhé.

Dostane to, co jsem dostal já, když jsem upřednostnil zájmy Justýniních dětí a manžela před svými. Pocit trapnosti a ponížení. Takové chování je sice velmi výhodné pro muže Justýny a mé klientky (muž mé klientky si užije svoje se dvěma ženami), ale rozhodně není výhodné pro mou klientku. Stejně jako pro mne nikdy nebylo výhodné žít s Justýnou. Příběhem mé klientky tahle úvaha vlastně začala. Jejím rozhodnutím nesnášet „lži a podvody“ svého muže, jež považovala za prokázané, a které on sice popíral, jenže má klientka se rozhodla žít bez svého muže, a to bez ohledu na jeho „potřeby“. Osvobodit se i přes bolest.

Rozhodla se tedy žít v jednom bytě se s někým, koho přestala považovat za svého důvěrníka, pomocníka, milence i manžela. Nastal čas, kdy se stejně jako mnozí jiní ocitla v pozici uraženého, poníženého, opuštěného člověka a všechny tyto emoce musí zvládat při každodenním setkávání se s onou realitou. Nesnadný a nelehký čas.

Mlčí, komunikuje jen v nezbytných případech, nestará se o jeho život, a přesto neuniká pocitům, které nejsou nijak život usnadňující. Její nádoba emocí se naplňuje a hrozí přetlakem a explozí. Riziková situace. Přesto neexploduje. Z jakého důvodu a proč? Důvod se ukáže v následujícím textu v této i dalších kapitolách.

Většina partnerů, kteří svým nezralým chováním a jednáním způsobili tuhle situaci (a vůbec si nehodlám hrát na nestranného, který hodlá tvrdit, že vinni jsou oba, neboť nezralost není provinění) dále pokračují v nezralém chování. Pokračují a často z výše uvedeného chování partnera zpočátku vyvozují závěr o souhlasu se svým chováním. Než zjistí, že se nejedná o souhlas, ale o nezájem. Nastane tanec. V takovém případě se většinou pokoušejí přinutit svým jednáním mlčícího nestarajícího se partnera k pokračovaní hry, která se může jmenovat:
„Možnost obnovy .“ Aniž by si všimli, že možnost obnovy se už dávno nekoná. Tohle zjištění jim často trvá dost dlouho. Petře a Justýně trvalo velmi dlouho.

Několik mých klientů se ke svým partnerům (a mezi takové patřilo i několik mých bývalých partnerek, z nichž nejvýrazněji v tomto dominovaly Justýna a Petra) chová a mluví v tom smyslu: "Jsem taková/ý a smiř se s tím, že se to nezmění". A pokračují asi tímhle způsobem: "Jsem náročná/ý, náladová/ý, vyžaduji toleranci ve smyslu, že se s tím smíříš a nebudeš vyžadovat změnu a budeš šťastný, že ti věnuji svou přízeň. Občas, když ji zrovna nevěnuji jinému/jiné."

Požadavek tolerance takového postoje a chování se může týkat čehokoliv. Peněz, milenců, výchovy dětí atd. Tvrdá hra, kde se nejedná o nic jiného, než o udržení všech zisků a výhod a hraje se na to, že druhá strana ustoupí a vzdá svůj požadavek na partnerský vztah, v němž je místo i pro jeho potřeby a zájmy.

Pokud někdo hodlá tolerovat a snášet tyto nezralé hry po neomezenou dobu, pak si neuvědomuje, že tím nikdy ničeho nedosáhne ve svůj prospěch. V dnešní době existuje něco, co by se dalo nazvat Požadavek bezhraniční tolerance. Tolerance obecně nezralého chování. Praktikuje jej určitá sorta verbálně zdatných a rádoby intelektuálních a v oblasti sociálních dovedností zcela se mýlících až téměř dementních jedinců, kteří nedohlédnou na dopad důsledků v rámci svých ujetých požadavků. Vyžadují ono chování bez ohledu na možné důsledky takového plnění.

Sám za sebe mohu říci asi tohle:
Jako terapeut mohu mnohé chápat, ale rozhodně nemohu se vším souhlasit. Jako strana v partnerském konfliktu také mohu mnohé chápat, ale to neznamená, že mám povinnost snášet podvádění, lež, okrádání o čas, plýtvání mou trpělivostí a další. Prostě nemám tuto povinnost a nikdo mě nedokáže přesvědčit, že je krásnou ctností tohle všechno snášet. Odmítnutí takové „ctnosti“ poskytuje zachování
vlastní sebeúcty a těžko mne někdo přesvědčí, že je mou povinností být bezmezně trpělivý, chápající, tolerující například střídavé nálady mé partnerky, kdy se její rozhodnutí o vztahu mění podle věštby z karet nebo horoskopu.

V takové situaci mají lidé právo a možnost vše změnit ve svůj prospěch – když se přestanou ohlížet na prospěch toho druhého a začnou se starat o svůj klid, způsob života a možnost navázání případného dalšího partnerského vztahu. Což se druhé straně zpravidla nelíbí. Ta se ve většině případů pokouší udržet dosavadní stav. To je riziko důsledků chování, které jsem praktikoval a více či méně doporučil i své klientce. Formy nátlaku jsou různé a není nic jednoduchého je vydržet a sebe udržet v rovnováze. Není to jednoduché, leč je to možné. Možné a důležité. Už jsem použil termín sebeúcta. Zralý způsob sebeúcty podporuje tělesné a duševní zdraví, zároveň nám umožňuje existenci ve světě.

Takže, vlastně jsme si lehce naznačili, co se odehrává po vykročení na poušť. Není jednoduché toto vykročení a není jednoduché setrvání, protože vše se zdá, a většinou i je pohodlnější, než to, co jsme v tu chvíli zvolili. Dnes, když po letech vzpomínám, jak jsem se silou udržoval
ve svém rozhodnutí nepřesvědčovat, nepřemlouvat, neprosit,
jsem mnohdy pochyboval o tom, zda to, co dělám, je pro mne správné a výhodné. Zda opravdu, když chci mít stejnou šanci a zároveň si chci udržet sebeúctu, je zvolené chování to nejlepší možné. Po letech jsem se ale ujistil o několika skutečnostech, které tu zmíním.

Ujistil jsem se, že pokud mě někdo přesvědčuje, že mám změnit své chování v rámci té výše zmiňované „tolerance“, je to z toho důvodu, že pro něj mám cenu. I přesto, že to popírá. Dává-li mi někdo stále najevo svůj způsob života s tím cílem, abych viděl, jak se má dobře, je to z toho
důvodu, že je v jeho zájmu, abych to věděl. Ať už je cílem jeho zájmu jakýkoliv zisk. Je to jeho zisk a jemu na něm záleží. Pak musí vyvinout snahu. Tu já ovšem nemusím vůbec podpořit. Setrváním na svém postoji získávám půdu pod nohama. Čím víc se Petra a Justýna snažily o to, abych věděl, jak se mají dobře, tím víc jsem si uvědomoval, že jim
na mně záleží. Nemusel jsem dělat nic, a tím jsem se zklidňoval. Aniž bych musel usilovat o informaci dotazováním se u nich, byl jsem jejich chováním ujištěn a ujišťován, že jsem pro ně důležitý a cenný.

A mám-li pro druhého cenu, mám možnost vyžadovat stejné podmínky. Jestliže ale nehodlá udělat kompromis, pak už nemusím na žádné vyjednávání přistoupit a mohu si s čistým svědomím žít po svém. Mohu se jich vzdát. Mé vzdání se jich jim však nepřináší onu pohodu, kterou tak vehementně deklarují, nebo deklarovaly. Ony totiž prožívají minimálně stejnou nepohodu jako já. Nepohodu, do které se dostaly svým chováním, a mohou si ulevit jedině svou ochotou ke změně chování, nikoliv ústupkem z mé strany.

Najednou se ocitám v pozici toho, kdo nečeká, ale je v pozici toho, kdo může a také nemusí dát. Pro sebevědomí a sebedůvěru velmi důležitá věc. A každý den strávený na poušti mě navíc učil žít na ní a najednou jsem začal vidět i jiné stránky života v samotě než jen ty negativní. Třeba poznání plynoucí z bolesti a smysl utrpení, jehož zvládnutí přináší větší odolnost, poučení do dalších vztahů. Do všech
vztahů, nejen partnerských.

Jan Jílek je psychoterapeut, který se specializuje na zvládání zátěžových situací (www.janjilek.cz).

Buď fit

Svobodní v bolesti (3)

Seznamování s pouští

Diskuze

NEJČTENĚJŠÍ

BAZAR

Halenka

Z PORADNY

Poslední dotazy:

NOVINKY

PŘIPRAVUJEME