Buď fit

Svobodní v bolesti (1)

29.10.2008 l Jan Jílek

První úkázka z nové knihy terapeuta Jana Jílka Svobodní v bolesti (stopař a průvodce pouští vztahů).

Knihu Svobodní v bolesti si můžete objednat ZDE

Kapitola první - Strategie přežití

Dostal jsem dnes SMS z názvem „SOS“. Poslala mi ji jedna klientka, která má podezření, že ji podvádí její muž. Je docela možné, že informace, které má, jsou pravdivé. Ale o to mi nejde, zda jsou nebo nejsou. Jí jde o pravdu, zcela určitě ano. Konečně jako lidé nemáme nikdo rád, jsme-li podváděni a docela chápu její odpor k muži, který ji zřejmě obelhává a podvádí. Zavolal jsem jí. Zavolal a vyslechl jsem, co obvykle v takových případech slýchávám. Slova o konečném řešení. Tedy sbalená taška za dveřmi. Poslouchal jsem a rozuměl jsem. Cítil jsem touhu po úlevě, kterou ono odstěhování mělo přinést. Chápu svoji
klientku, že je rozhořčená, protože ze své strany i podle mého mínění, udělala vše, co bylo v jejích silách, aby vztah zachránila.

Chápu, že nechce slyšet pouze sliby a slovní ujišťování. Přestala na základě chování svého muže věřit, že on o vztah stojí a že ji miluje. Přestala věřit, protože se informace o jeho chování lišily od jeho přesvědčování. To vše chápu a rozumím i reakci své klientky. Nemyslím si, že je pro ni jednoduché sbalit mu tašku a vystěhovat jej. Z lidského
hlediska není tohle rozhodnutí jednoduché, z právního je ještě obtížněji uskutečnitelné. Nota bene pokud mají byt ve společném vlastnictví.

Na místě své klientky bych si zcela nepochybně také přál ono rychlé ukončení a zcela určitě bych se snažil v případě svého definitivního rozhodnutí nepokračovat ve vztahu o co nejrychlejší ukončení společného života. I přes vědomí, že z právního hlediska není manželská nevěra důvodem k vystěhování z bytu. Zavolal jsem své klientce, protože
jsem měl pocit, že potřebuje vyslechnutí a podporu. Co umím, to jsem nabídl. Z její strany jsem slyšel odhodlání k ráznému řešení.

Nijak jsem onomu řešení nebránil, jen jsem upozornil na problém, který může nastat při odmítnutí jejího muže ukončit společný život. Má klientka si byla vědoma toho, že její přání bude těžko splnitelné, pokud její muž odmítne odejít. Ptala se co dělat? V takových situacích se toho většinou moc dělat nedá. Ale přece jen mě napadlo řešení na základě jí deklarovaného odhodlání od svého muže už nic nechtít.

Určité řešení spočívá přesně v tom nechtění. Nechci vědět, co děláš. Nechci vědět, kde spíš a s kým spíš. Nechci vědět, s kým si mě podváděl a podvádíš. Prostě už nechci nic. Ani informace o tvém životě, tvých záměrech a postojích. Jediné, o čem bych se v tom případě a v tomto čase chtěl s manželem bavit, by bylo jen o tom, jak si rozdělíme majetek. Kdo zůstane v bytě a kdo odejde? Ne teď hned, ale až se vzpamatuji a uklidním.

Pokračoval bych: Tvůj způsob života, tvá slova tvé činy nejsou pro mne důležité. Nic, co říkáš a co děláš, nemá pro mne už význam a cenu. Nemá cenu, proto už nic nechci. Po ničem nepátrám, nic po tobě nevyžaduji.

Mnozí lidé žijí v rozporu. Na jednu stranu sami sobě tvrdí, že ten druhý pro ně není důležitý, a na druhou stranu pátrají po detailech jeho života. Tohoto chování jsem se v životě nedopouštěl. Pokud mě nějaká žena opustila, nikdy jsem nepátral po něčem víc, než mi řekla. Přes všechno nepříjemné, co jsem prožíval, jsem vždy chápal, že jsem
pro ni jako partner ztratil cenu. Neměl jsem víru v to, že mě „pravda“ osvobodí. Pravda – na rozdíl od mínění mnohých lidí – podle mých zkušeností v některých případech neosvobozuje, ale drtí. Nevidím a neprožil jsem žádnou úlevu v tom, když jsem se jednou omylem dozvěděl, co bylo skutečnou příčinou rozchodu. Docela dost bolestivé pro mne bylo zjištění, že jsem přestal být milován. Vědět podrobnosti nikdy nebyla má touha. Je dost utrpení v tom být opuštěn a podváděn a necítím potřebu si utrpení zvětšovat.

Takový způsob chování v případě, že jsem ztratil důvěru a chuť pokračovat ve vztahu s druhým člověkem, považuji pro sebe za relativně bezpečný. Proto jsem jej doporučil své klientce. Jestli ho dodrží, nevím. Ale jsem si jistý, že pokud ano, ušetří si mnoho bolesti. I tak jí bude víc než dost. Zastávám názor, že: Bude-li mě jednou něco někdy
zajímat, zeptám se. Odpověď možná dostanu, možná ne. Jenže teď se na nic neptám, nic nechci a také nic nenabízím. Vzdal jsem se všech požadavků a nemám mimo těch, které mi ukládá zákon, žádné jiné povinnosti. Už s tebou jaksi nemám co řešit.

Mnozí lidé touží po zadostiučinění, které jim podle jejich přesvědčení dodá poznaná skutečnost. Doufají, že tím získají jakousi morální převahu nad oním „provinilcem“. Bohužel ona „převaha“ nám toho druhého nevrátí. Kupodivu ani nesníží naši bolest. Kam moje zkušenost sahá, ať se jedná o osobní nebo získanou od druhých lidí, bolest
vždy pouze vzrůstá, až nakonec donutí toho pátrajícího po pravdě svého konání zanechat. Vždy je to k jeho prospěchu.

Doufám, že se má klientka, a nejen ona, ale i podobně postižení jedinci, pokud se rozhodnou ukončit vztah, budou takto chovat. Myslet své rozhodnutí vážně. Prožijí sice bolest, ale ne hanbu. A mnozí se zadostiučinění svým mlčením a nevyžadováním si onoho zadostiučinění
dočkají tím, že budou bráni vážně druhou stranou. Velmi často tím získají jejich respekt i sebeúctu. A jestli je něco pro jedince zahrávající si s city těch druhých opravdu nepříjemné, tak zjištění, že si nemají s kým zahrávat a že není s kým manipulovat. Protože pokud jsem chtějící, pak musím i v rámci svého chtění být povolný a ústupný.

A když se vzdám svých nároků na druhého člověka, zjistím, že se osvobodím, protože už nemusím plnit podmínky těch druhých, kteří je libovolně zvyšují. Navíc se neunavuji úsilím prosadit si plnění svých nároků. Čím větší mám požadavky, tím snadněji jsem vydíratelný. Mnozí, kteří jsou žádáni, rovnou i vydírají. Z důvodu přesvědčení o důležitosti své osoby pro žádajícího. Žít v blízkosti vyděrače není zrovna nejvýhodnější pozice. Vzdám-li se všech požadavků, ten druhý nemusí nic plnit, ale také mi nemá co poskytnout. Stane se nedůležitým. A ani nemá možnost mě vydírat, což je pro mnohé velmi nepříjemné zjištění. Už ode mne nic nechce. Nemám nad ním moc. Nejsem prospěšný a potřebný. A mnozí vyděrači takto ztratí pracně
získaný sebeobraz o vlastní důležitosti. Důležitosti ve vlastních očích, kterou si na můj úkor budovali.

Je docela možné, že až manžel mé klientky zjistí, že ona od něj nic nechce, odejde sám, nebo se pokusí nějakým pro oba přijatelným způsobem situaci vyřešit. Navrhne dohodu, případně bude souhlasit s ukončením vztahu, protože mu bude její nežádání ničeho natolik nepříjemné, že vše bude lepší, než být s někým, kdo mimo toho, co je k rozdělení majetkově, už jinak nechce nic. Ani lásku, ani podporu,
ani vlídná slova. Jen rozchod. Nic víc. Ani tu pravdu, jak to bylo? Nechce ji znát, protože není důležitá. K ničemu to není. Jestli někdo podvádí, je to on, kdo podvádí. Není to příliš „humanistické“ řešení v duchu těch mudrců, kteří vědí, jak by to mělo být a nikdy není. Ale v každém případě je efektivní a pravděpodobně nejméně bolestné.
A bolestné to bude i tak. Hodně.

Jan Jílek je psychoterapeut, který se specializuje na zvládání zátěžových situací (www.janjilek.cz).

Buď fit

Svobodní v bolesti (1)

Kapitola první - Strategie přežití

Diskuze

NEJČTENĚJŠÍ

BAZAR

Halenka

Z PORADNY

Poslední dotazy:

NOVINKY

PŘIPRAVUJEME