Buď fit

Ze závislosti do nezávislosti (3)

15.06.2008 l Jan Jílek

Čtvrtá ukázka z knihy psychoterapeuta Jana Jílka Ze závislosti do nezávislosti (spoluzávislí a nešťastní).

O autorovi

Jan Jílek je psychoterapeut, jehož doménou je zvládání zátěžových situací. Pracuje s lidmi závislými na alkoholu, drogách a hazadní hře, věnuje se mezilidským vztahům v osobní i pracovní sféře, vede kurzy asertivity a také skupiny pro rodinné příslušníky závislých. Více o jeho osobě a práci naleznete www.janjilek.cz.

Knihu Ze závislosti do nezávislosti si můžete objednat ZDE

Pocit viny

V předcházející kapitole jsem se vám trochu pokusil naznačit podobnost obou aktérů, kteří jsou každý zdánlivě na jiné straně. Což jsou, ale mají podobné chování a uvažování. V obou případech má z jejich hlediska problém někdo jiný. Oni s problémem toho druhého mají starosti, ale sami ze svého hlediska jsou v pořádku. „Problém má ten druhý.” Jestliže má problém ten druhý (v jednom případě lékařka, v druhém terapeut, který by vehementně upozorňoval na problém oné dcery) a závislý či spoluzávislý mu vyhoví, dostanou se oba do pozice poskytujících laskavost. Ti druzí jsou těmi, kdo se pletou do cizích věcí a starají se o něco, o co vůbec nebyli žádáni.

Vzhledem ke zkušenostem, které mám se závislými i spoluzávislými, se vždy v takovém případě stáhnu zpátky. Jednoduše počkám na vhodnější okamžik. Sice bych mohl důrazněji varovat a posléze si počkat na pocit zadostiučinění, ale to není pro mne zas až tak výhodné. A vůbec to není výhodné pro klienta. Jako lidé, kteří chcete být prospěšní jiným lidem, ať už jako terapeuti či prostě přátelé, případně jenom z nějakého vám známého důvodu, dbáte na to, aby se ten druhý cítil v tu chvíli pokud možno co nejméně zahanben. Navíc jsem bytostně přesvědčený, že většina lidí prostě ví, co má dělat.

Pokud pouze v náznaku varujete a klienti nedbají na vaše varování, v případě že přijdou znovu, už vědí a pamatují si, že jste byl už v prvním případě na jejich straně. Jednoduše jsou si toho vědomi. Mají-li pocit, že jste jim při prvním setkání rozuměli, že jste je nehodnotili, obvykle přijdou. Pokud tak neučiní, musíte se - jako terapeuti i jako pomáhající lidé - smířit s tím, že ti druzí si vyhledali ze svého hlediska někoho důvěryhodnějšího, schopnějšího. Jednoduše se to stává. Stále platí, že každý je schopen rozeznat, co je pro něho nejlepší.

Mohu být naprosto přesvědčený, že znám recept na potíže toho či onoho, ale dokud si on sám u mne „recept” nevyzvedne, nemám právo zasahovat do jeho života. Přiznám se, že to tak praktikuji i u svých dospělých dětí. Pokud se ovšem nevyžíváte ve vyvolávání pocitu viny. Jestli se v tom vyžíváte, pak jako terapeuti nebudete moc úspěšní, a pokud se v onom vyvolávání pocitu viny vyžíváte jako lidé, kteří mají zájem prospět druhým, pak jim nebudete mnoho prospěšní. Navíc je to známka toho, že jste opravdu ve vlastních těžkých potížích. Psychických i sociálních. Sem tam někdy i morálních. Z toho všeho pro mne vyplývá zásada, že pokud chci být prospěšný, především se snažím o porozumění.

Jedna malinká poznámka. „ Rozumět ještě nutně neznamená souhlasit. ” Lidé se často bojí, že svým porozuměním se dostanou do pozice toho, kdo souhlasí. Není tomu tak. Ti, kterým je rozuměno, to většinou vnímají jako přijetí i se vším, co k nim patří. V případě závislosti se všemi problematickými vlastnostmi onoho závislého. Většina z nás je schopna vidět „ třísku v oku svého bližního”. I když ji vidíme, není nutné ji okamžitě tahat. Až tehdy, jsme-li o to požádáni.

Pocit viny je velmi obtížný psychický stav, který je pro mnohé lidi dost obtížné zvládnout. S pocitem viny se dají dělat „ neuvěřitelná kouzla”. Pocit viny využívají mnozí závislí jako mocnou zbraň k tomu, aby jim členové rodiny umožňovali dále je zneužívat a využívat. Pokud se jako otec rozhodnu prospět některé ze svých čtyř dcer, tak je to vždy a za jakýchkoliv okolností bez vyvolávání pocitu viny v tom smyslu: „ Jen si vzpomeň, jaká jsi byla a co jsi mi svým jednáním způsobila. Teď se musíš snažit vše napravit”.
Pokud tak budu mluvit a jednat, je ze mě typický spoluzávislostní manipulant.

Z jistého hlediska je to pochopitelné. Věříme, že když se „ provinilec zastydí, změní se”. V případě, že je to o skutečném studu, je naděje, že stud bude sloužit jako korektivní emoční prostředek. Jenže než k tomu dojde, není dobré vyvolávat pocit viny. Ten většinou nevede ke studu, ale k racionalizaci.

Co se pocitů viny výče, práci s ní všichni účastníci v té drsné hře, která se nazývá závislost a spoluzávislost, skutečné bezchybně a velmi dobře ovládají. Plyne to už se samotného pojmenování: Závislost a spoluzávislost.

Buď fit

Ze závislosti do nezávislosti (3)

O autorovi

Pocit viny

Diskuze

NEJČTENĚJŠÍ

BAZAR

Halenka

Z PORADNY

Poslední dotazy:

NOVINKY

PŘIPRAVUJEME