Jdi na obsah Jdi na menu
  

Zachránci a nezachránění (3)

22.04.2009 l Jan Jílek

Třetí pokračování série článků psychoterapeuta Jana Jílka o spoluzávislosti.

Předchozí díly:

Záchránci a nezachránění (1)

Zachránci a nezachránění (2)

Jan Jílek je psychoterapeut, který se specializuje na zvládání zátěžových situací. Pracuje s lidmi závislými na alkoholu, drogách a hazadní hře, věnuje se mezilidským vztahům v osobní i pracovní sféře, vede kurzy asertivity a také skupiny pro rodinné příslušníky závislých. Více o jeho osobě a práci naleznete na www.janjilek.cz. Jeho knihy si můžete zakoupit ZDE.

Chcete-li se stát zachránci závislých a nejenom závislých, připravte se na děje a reakce okolí, které se dají vyjádřit dvěmi slovy. Obdiv a údiv. Obdiv nad tím do čeho velkého a šlechetného jste se pustili. Údiv nad tím, že se tím ještě zabýváte, když všichni kolem vás zcela jasně vidí, že se jedná o zcela marný podnik, který byl předem odsouzen k neúspěchu.

Pokud se na tuhle eventualitu nepřipravíte, budete v roli oběti, která hledá viníka všude jinde, než kde by měla. Pokud zachráncům dám informaci o tom, že jejich počínání nepovažuji za moudré, setkám se většinou z odmítnutím. Později s obviněním. Z čehokoliv. Někdy následuje místo poděkování za jasnou informaci pokrčení ramen a konstatování „musel jsem to zkusit.”

Tomu pokrčení ramen, se také dá říkat „proces.” Popisoval jsem v blogu z Kanady, jak jsem z Miladou jel ve Vancouveru koupit klobouk. Milada dostala jasnou informaci kudy a kam, od gentlemana, který kvůli tomu vyšel do hustého deště. Milada informaci vyslechla a zkusila jinou cestu. Tu kterou považovala za správnou. Samozřejmě jeli jsme jinam a na mé konstatování, že onen dobrý muž pravil „doleva a rovně potom pod most, nikoliv rovně a další blok doleva” dpověděla, že to musela zkusit. Inu i tomuhle se říká proces. Lehce se ona cesta prodloužila. Ten dobrý muž by se asi také divil, kam že se Milada vydala. Ale pravdou je, že klobouk jsme koupili. Asi jen o hodinu později. Nosím jej dodnes.

Sám osobně jsem párkrát tohle chování zopakoval. Být zachráncem se podobá roli zachránce a usmiřovatele při rvačkách v hospodě. Máte jistý fyzický fond, sebevědomí a občas je vám moře po kolena. Časem zjišťujete, že i jiní mají fyzický fond a dostáváte rány. Hlavně zjišťujete, že leckdy jde o život, protože často narážíte na agresory, kteří nemají slitování. Máte dvě možnosti. Buď toho necháte a nebo se začnete věnovat bojovému umění, kde si uvědomíte mnohé hlavně o sobě. Jedná se o delší cestu, také bolestivou, plnou námahy, ale podstatně bezpečnější. Pak své umění používáte ve vhodný čas a na vhodném místě. Už ne jako zachránce amatér, ale třeba jako profesionální ochránce. V tom je lehký rozdíl.

Činnost zachránce má své motivy. Strach o druhého, strach z vlastní bolesti, ze ztráty blízkého, někdy je to i vědomí moci a síly. Podobně jako ten chlap, co se plete do sporů dvou dalších chlapů, spolehá na své charisma a respekt ostatních. Těch motivů by mohly být stovky a všechny správné. Zachránci, když přijdou do terapie, se nestačí divit, jaké motivy mnohdy u sebe najdou. Dost často se rozpláčí, což je dobře. Jeden z takových hodně nebezpečných motivů, je motiv vděku a uznání okolí. Tímhle trpí začínající terapeuti z řad abstinujících závislých.

Chtějí ukázat, že jsou lepší, že na to mají. Neberou práci terapeuta jako službu, ale jako sebeprosazení. Jako důkaz svého zvládnutí závislosti. Jenže vyrovnat se s vlastní závislostí ještě neznamená umět efektivně pracovat s druhými lidmi. Těžce nesou tihle lidé, když dostanou informaci, že práce terapeuta není k tomu aby si řešili vlastní problémy, ale byli k dispozici svými zkušenostmi těm druhým. Velmi těžce nesou jakýkoliv náznak kritiky. Hlavně když do terapeutického procesu vstoupí bez psychoterapeutického výcviku. I v případě absolvování onoho výcviku procházejí touto fází. I když je asi méně bolestivá.

Zachráncům z řad amatérů dost dlouho trvá, než pochopí, že že vděku nedojdou a pokud jej čekají a je motivem jejich práce, pak jsou vedle. Většina z nich řekne sice, že žádný nečeká, ale opak bývá pravdou. Nedočkají-li se, znamená to pro ně velikou bolest ze zklamání. Stejně jako mnozí rodiče čekají vděk a poděkování od dětí. Nedočkají se. Jen bolesti.

Děti máme na to, abychom je vychovali a naučili žít po svém, klienty má terapeut na to, aby je přesvědčil, že je v jejich možnostech se rozhodnout ve svůj prospěch. K tomu jim poskytuje informace a sleduje, jestli nejdou nad své možnosti. Když to řeknu zjednodušeně. Zachránci většinou berou životy zachraňovaných do svých rukou. Bez ohledu na své a jejich možnosti.

Tím, že berou jejich životy do svých rukou, berou na sebe odpovědnost za jejich životy a pak zjistí, stejně jako Eva (která vlastně svým negativním hodnocením mé osoby odstartovala tento seriál), že: "Tady jde o život, jeho kvalitu a o naději, která je přímo závislá na přijetí beznaděje." Já si na rozdíl od ní nemyslím, že musíme přijmout beznaději, jen říkám, že musíme vzít v úvahu své možnosti a podle nich jednat, nikoliv podle svých očekávání.

Pisatelka dlouho usilovala podle svých slov o bratrovu změnu. Časem pod tlakem událostí se musela smířit s tím, že nemá jeho život ve svých rukou. Na jednu stranu velká očekávání, na druhou velká zklamání plynoucí z odmítnutí.

Zachránci závislých mají potíž přijmout tu skutečnost, že události nejdou podle jejich očekávání. Události jdou svou cestou, můžeme jim napomoci a můžeme je sledovat až do doby, kdy se přestanou valit jako lavina a pak zachránit ty, kteří v lavině uvázli. Do laviny se vstupuje až po jejím zastavení. Ne dříve. Pokud někdo jde místy, kde lavina hrozí, můžeme jej varovat. Jestli se jej pokusíme z toho místa dostat silou, stane se nám, že se postaví na odpor.

Třeba je to z jeho strany nerozvážné jednání, ale musíme vzít v úvahu, že nejsme odpovědni za to, jakou jde cestou. Maximálně můžeme říci - bojím se o tebe, strašně se bojím, že tě to zavalí. Pak mě snad uslyší. Jestli jej ovšem začnu pronásledovat a ještě k tomu s výčitkami, co všechno jsem pro něj udělal a on se mi odvděčuje tím, že jde stále nebezpečnější cestou, pak si koleduji o naprosté odmítnutí. A propadnu beznaději.

V práci se závislými je nutné se připravit na skutečnost, že vše je na dlouho, strašně dlouho. Zázraky se dějí po dlouhé dřině. Požadavek zachránců „ted hned vše musíš pochopit nebo dám od tebe ruce pryč” je velmi častý a stejně jak je častý, je neúčinný.

Diskuze







CAPTCHA Image


[ Jiný obrázek ]


NEJČTENĚJŠÍ

Fyzioterapie Fitnessie

BAZAR

Halenka

Cena: 70 Kč Detail

Další inzeráty z bazaru

Z PORADNY

Výživa

Miroslava Vošická - osobní trenérka a spolumajitelka firmy TRENÉR FITNESS s.r.o

www.trener-fitness.cz

Poslední dotazy:

NOVINKY

PŘIPRAVUJEME


Bud fit - Copyright 2007 || odkazy