Jdi na obsah Jdi na menu
  

Zachránci a nezachránění (2)

08.04.2009 l Jan Jílek

Druhé pokračování série článků psychoterapeuta Jana Jílka o spoluzávislosti.

Jan Jílek je psychoterapeut, který se specializuje na zvládání zátěžových situací. Pracuje s lidmi závislými na alkoholu, drogách a hazadní hře, věnuje se mezilidským vztahům v osobní i pracovní sféře, vede kurzy asertivity a také skupiny pro rodinné příslušníky závislých. Více o jeho osobě a práci naleznete na www.janjilek.cz. Jeho knihy si můžete zakoupit ZDE.

Rozdíl mezi amatérským zachráncem a profesionálním přístupem spočívá v několika věcech. Ta první se týká toho, že profesionál udrží odstup a není emočně zatížen natolik, aby neviděl děj plasticky a reálně. Například jestliže se recidiva velmi dotýká členů komunity a vyvolává polemiku až agresi, je to známka toho, že členové komunity jsou více labilní, než je záhodno pro ně samé. Ale od toho je terapie, aby se naučili se svojí labilitou zacházet.

Lidé, kteří se na mě obrátí písemnou formou, mají potíž přijmout skutečnost, že poradenství nebo terapie se dá těžko dělat tímto způsobem. Většinou mi vylíčí příběh alkoholika, feťáka, který je stejně jako oni v debaklové situaci. Netuší, že nelze příliš poradit bez skutečného setkání. Při skutečném setkáni terapeut také zjistí a odhadne možnosti „zachránce.”

Lidé, jež jsou sami abstinující závislí, mnohdy zachraňují člověka, který se teprve do debaklové situace řítí. To trvá někdy jen jedno odpoledne, jako u jednoho mého bývalého klienta, který během odpoledne stačil prohrát 250.000 Kč, rozbít pod vlivem alkoholu auto za milion a spáchat dva trestné činy, z nichž jeden byl kvalifikován jako útok na veřejného činitele. Tady se toho moc nedá zachránit. Ze záchytky ho nevytáhli a z cely předběžného zadržení ho dostala až movitá maminka, která mě později asi půl roku navštěvovala, aby se z toho vzpamatovala. Se skupinou tahle událost zamávala šeredně. Kdybych měl reagovat, tak jak lidé předpokládají že reaguji, pak bych tuhle práci dlouho nedělal. Oni onu zkušenost a odstup nemají. Nemohou ji mít. Z nejrůznějších důvodů. Jak si časem ukážeme.

Lidé, kteří nemají výcvik a odstup od situace, se snadno nadchnou, snadno zapálí a v okamžitém nápadu vyvinou obrovské úsilí o záchranu recividujícího jedince. Nemají na starosti více klientů, nemusí se mnohdy ohlížet na další, nemají jiné závazky. Předpokládají, že každý má enormní zájem o záchranu toho, kdo postupně téměř nepozorovaně směřuje k recidivě. Jistý čas abstinuje, dává do pořádku své věci a najednou nastane většinou plíživý obrat, kdy organismus závislého, který nemá například příliš velkou motivaci setrvat v abstinenci, udělá své. Nastane relaps, který přejde do recidivy, onen jedinec se dostane do potíží a v tom se objeví zachránci. Dokonce i on sám požádá o pomoc. Většinou je ale žádost spojena s tolika podmínkami, že jim je velmi těžko vyhovět.

Ti zachránci se přesto pokusí vyhovět a udělají co je v jejich silách. Jedou k němu domu, stráví s ním den a noc, domlouvají mu, volají mě, samozřejmě většinou v noci, píšou mi mail v sobotu odpoledne, případně v neděli v poledne. Žádají o intervenci, abych zařídil přijetí do léčebny. Případně, že mi ho přivezou, abych s ním promluvil. Obvykle to bývají lidé, kteří nechodí na mé skupiny, ale lidé, kteří mají na mě kontakt a domnívají se, že vahou své autority zasáhnu a stane se zázrak. Přiznám se, že v žádném případě nesouhlasím s tím, aby recidivistu přivezli ke mě, většinou s ním nechci mluvit po telefonu, pokud je „řádně upravený.”

Zastávám názor, že i s mírnými opilci, je ztráta času hovořit i telefonicky. Kořalka a drogy rozumu nepřidají. Výjimka jsou někdy hráči. Ti bývají většinou střízliví a velmi často uvažují o sebevraždě. Zachránci dělají hrdinné kousky, hraničí s rizikem osobního poškození. Velmi často se zachraňovaní dostanou během pokusu o záchranu do psychozy nebo propadnou zcela nevypočitatelně agresi. Někdy ale nejde o nic jiného, než ze zachránců vydyndat peníze.

Ti nejhrdinštější si ho dokonce vezmou k sobě domu. Aby se neupil, neudusil, nevyvedl něco. Mají strach, jak to s ním dopadne. Obvykle nedají na můj názor, že pokud není v ohrožení života, tak je lépe ho nechat sobě samému, maximálně zavolat do léčebny, domluvit se s přijímací kanceláří a případně odvézt s jeho souhlasem na detox. Udělají mnohem mnohem víc. Bohužel ne k prospěchu zachraňovaného.

Dáma, která mě na webu obviňovala z útoků na svou osobu, se chovala stejně jako někteří zachránci způsobem, který je celkem srozumitelný. Dostala informaci, která neodpovídala jejímu očekávání, cítila můj nesouhlas a vnímala informaci jako podceňování jejich schopností, znevážení jejího úsilí.
Pakliže se zachráncům situace vymkne z ruky, mají za to, že kdybych jim poradil, jak na to, jak s ním mluvit, co mu říci, měli by úspěch. Vlastně jsem jim „jejich úspěch sabotoval.” Nechtějí slyšet na jasnou a srozumitelnou informaci, sázejí na náhodu, doufají, že se jim povede zázrak. Občas se něco povede. Dotyčný či dotyčná vystřízliví, pokývají hlavou, oni se zaradují jak zvládli situaci, opustí ho, on jim slíbí, že půjde do práce, k lékaři, k Jílkovi a za dva tři dny zjistí, že je buď ve stejném nebo ještě horším stavu.

Situace se opakuje. Do úplného vyčerpání. Zachránců. Matky, kamarádi, milenky, ti všichni a ještě mnozí další se pokoušejí, aby přestal pít, fetovat, hrát. Sebemenší jeho polevení v pití, fetování berou jako zlepšení. Často mě o tom informují s vítězoslavným tónem v hlase, kdy mě sdělují, jak jsem se mýlil. Na mou informaci o tom, že se pravděpodobně jedná jen o oddechový čas, než se z chlastu, fetování či hraní oklepe, reagují nevrle. Obviňuji mě z nedostatku odbornosti, nehodlají přijít, protože problém je vyřešen. Po těchto informacích se vždy stáhnu zpátky, věnuji se těm, které mám v péči a dál nic nepodnikám.

Problém všech těch zachránců je jednoduše v malé odolnosti, kterou mají. I ti nejodolnější velmi rychle zjistí míru svých sil. Pak většinou reagují stejně neadekvátně. Většinou rychlým odchodem. Kupodivu tím přestanou překážet skutečné terapii a skutečné pomoci. Tohle konstatování není ani výsměch, ani pohrdání. Automechanik daleko rychleji než jí najde závadu a odstraní chybu. Žena, která přijde do terapie spoluzávislých, se dozví, že problém není ani tak v nevědomosti, ale v pouhopouhé emoční a manipulační odolnosti. Lidé pracující se závislými procházejí dlouholetým výcvikem, supervizí, kde se pod kontrolou dalších kolegů trénují v umění nedat se manipulovat, vydírat. A rozeznávat své skutečné možnosti, naučit se smířit se svými možnostmi a ty využít ve prospěch jak svůj, tak toho, koho původně chtěli zachránit, ale neměli v danou chvíli na efektivní pomoc.

Diskuze







CAPTCHA Image


[ Jiný obrázek ]


helena - 23.09.2010 - 22:28 [ reagovat ]

ve vsem mate pravdu,musim to napsat

NEJČTENĚJŠÍ

Fyzioterapie Fitnessie

BAZAR

Halenka

Cena: 70 Kč Detail

Další inzeráty z bazaru

Z PORADNY

Výživa

Miroslava Vošická - osobní trenérka a spolumajitelka firmy TRENÉR FITNESS s.r.o

www.trener-fitness.cz

Poslední dotazy:

NOVINKY

PŘIPRAVUJEME


Bud fit - Copyright 2007 || odkazy