Buď fit

Prožila jsem těhotenství aktivně

15.06.2009 l Vanda Kadeřábková-Březinová

Sport je pro mne droga, bez níž nemohu být. Běhat si jen tak pro radost mi nestačí, potřebuji k životu hlavně ty závody a na ně pochopitelně pořádný trénink – a tak mi v otázce, kdy konečně založíme rodinu, vždy naskakovalo: jak to bude s běháním, přece nevynechám sezónu… A vůbec - mateřství z hlediska pohybu nemusí znamenat jen procházky s kočárem a vysedávání u hřiště. Dítě ale chci – a nejen jedno.

Tak jsem přišla do Kristových let a nechala to na přírodě. A zajímala o ty sportovkyně, které se udržely v kondici a brzy se vrátily ke svému sportu. Jak to zvládla například Katka Neumannová? Nebo norka Ingrid Kristiansenová, která ještě v pátém měsíci závodila, trénink zahájila již devět dní po porodu zdravého syna a pět měsíců poté dokázala zvítězit v maratónu ve světovém rekordu? Zvědavá jsem byla i na Paulu Radcliffovou, která také běhala ve vysokém stupni těhotenství. Ještě více mne zajímaly zkušenosti jiných, jaksi normálnějších a mně daleko bližších, rovněž výkonnostních atletek, které ale stejně jako já nejsou na světové úrovni.

O Vandě Kadeřábkové-Březinové a jejím virtuálním běžeckém klubu MAMINA si můžete více přečíst na stránkách www.longrun.cz.

O tom, že čekám Matýska, jsem téměř tři měsíce nevěděla. Nikdy mi nebylo špatně a tak jsem zvládla týdenní soustředění s dvojfázovým tréninkem, vylepšila jsem si čas na tři, pět i deset kilometrů včetně tradičních Běchovic a vše směřovalo k podzimnímu maratónu v pražské Stromovce, kde jsem se sice nezrychlila, ale zůstala jen něco málo přes osm minut za svým maximem.

V té době jsem ale začínala něco tušit. Podivné signály těla zesílily a tušení se potvrdilo o dva týdny později. To byl už dvanáctý týden, byla jsem ale rozhodnutá se sportem neskončit a udělat vše proto, abych se brzy vrátila. Začala jsem tedy shánět všechny dostupné informace jak na to, abych neuškodila špuntíkovi, ale sama mohla dále běhat. U nás je ale veřejnost laická i odborná příliš konzervativní a plná obav. Nějaké knihy o tom, jak se udržet fit, tu sice vyšly, ale vše se točí pouze kolem nejrůznějších cvičení, která jsou pro mne příliš pomalá. Doktorka na můj dotaz, jak mohu trénink přizpůsobit situaci, šla do vývrtky a mně bylo jasné, že u nás se nic kloudného nedovím. Jediná kniha na toto téma, která vůbec na světě vyšla, byla beznadějně rozebraná. Hledala jsem tedy převážně na zahraničních internetových stránkách. Odborných studií je poskrovnu, ale jsou. Těhotenství přece není nemoc!

Můj další trénink spočíval v udržení stávající kondice. Otřepala jsem dávné vědomosti ze studia medicíny a přidala k tomu své sportovní zkušenosti z tréninku svého i mých svěřenců. Naslouchala jsem svému tělu více než kdy dříve. Tady jde o mnoho více, než nějaké natažené šlachy, signálem ke zvolnění je každé větší zadýchání, únava či slabost.

Byly dny, kdy jsem se cítila skvěle a uběhla i dvacet kilometrů, byly však i takové, kdy jsem musela trénink zkrátit a dopochodovat. Těch těžkopádných dní postupně přibývalo, ale nikdy mi neotékaly nohy a nenarostly nepěkné špeky. Nevyběhla jsem bez lahve s vodou, pamětlivá zásady, že když dostanu žízeň já, bude špuntík žíznit ještě více. Když mi měřič tepové frekvence i můj vlastní pocit ukázal moc vysoké číslo, zvolnila jsem či zastavila. Obecně se doporučuje nepřekročit 140 tepů. Tělo zvyklé na zátěž si může v prvních měsících dovolit o něco více, ne však natolik, aby se organismus zakyselil a miminko trpělo nedostatkem kyslíku.

V polovině těhotenství jsem měla strop na 160, ke konci mi bohatě stačilo těch 140. Přibližně od poloviny jsem se také musela postupně zahřát ve velmi mírném tempu – zpočátku kilometr až dva, později až pět. Kdybych nastartovala rychleji, budeme se s miminkem prát o kyslík, a to není dobře. Tělo na začátku jakéhokoliv cvičení žene okysličenou krav do pracujících svalů za tu cenu, že poněkud ošidí ty orgány, které to z jeho pohledů tolik nepotřebují. Mozek, srdce a ledviny si samozřejmě berou svůj příděl vždy. Méně krve tedy protéká nejen trávicím systémem, ale také dělohou. Teprve když se organismus dostane do rovnovážného stavu, lze otáčky zvýšit. Také díky tomu jsem i ve 32. týdnu úspěšně a bez újmy zvládla pražský půlmaratón, pochopitelně o 50 minut pomaleji než obvykle.

Jak malý rostl, měnil se mi i styl běhu. Odrazy šly stranou jako první. Miminko je v plodové vodě dobře chráněno. Kdyby to tak nebylo, potratila by na každá samice na útěku před nějakým dravcem. Příliš mnoho otřesů mu ale také dobře nedělá a tak jsem se dopracovala postupně od běhu přes lehký klus a jogging až k rychlé chůzi s běžeckým pohybem paží. Poslední měsíc jsem už jen takto chodila. Jiná alternativa mne nelákala – kola v Praze nemáme a tolik doporučované plavání mně zoufale nebaví. Zařadila jsem ale do programu jógu, abych se později lépe uvolnila, hlavně až to budu potřebovat. A dobrá fyzická kondice se mi bude u porodu také hodit. Porodit chci přirozeně, bez nástřihu, bez nadbytečných léků a v nějaké normální poloze. Porodnici i lékaře jsem si pečlivě vybírala a o přirozených porodech jsem toho také hodně přečetla.

Pokud jde o naběhané kilometry, do sedmého měsíce jsem běhala stejně jako dřív, jen čím dál pomaleji – kolem padesáti za týden, ke konci však sotva dvacet. A když se špuntíkovi něco nelíbilo? Dal mi to vědět pořádným kopancem, nebo se mnou nemluvil vůbec. Dvakrát jsem se musela jít dokonce na ultrazvuk přesvědčit, zda jsem to už nepřehnala – a to nebyly příjemné chvilky. Naučila jsem se tedy naslouchat i těm nejjemnějším signálům, abych jeho ani sebe nevystavovala podobným situacím. Lze tak říci, že mi byl po celou dobu nejlepším trenérem.

Rodí sportovkyně lehčeji, nebo to přes ty svaly naopak nejde? Blížil se den D a já si přála, aby platila první varianta. Tak jednoduché to ovšem nebylo. Špuntík pod sebou vypustil bazén, aby si to pak zase rozmyslel. Teprve po dvaceti hodinách, kdy už jsem se začala obávat, že na přirozený porod mohu zapomenout, se konečně začalo něco dít. Trvalo nám to ještě dalších šestnáct. S pomocí tatínka, duly Nadi a skvělého týmu v kutnohorské porodnici se nám to nakonec podařilo. Procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla, vzdát jsem to ale nehodlala. Porodili jsme vsedě – jako na záchodě, bez jakékoli újmy. Matýsek byl už od začátku krásné růžové miminko, mohla jsem ho mít první půlhodinu přímo na těle a veškerá tíha za mne spadla. Ač vyčerpaná, na pokoj jsem si pak došla v doprovodu hrdého tatínka sama a druhý den už se mohla procházet téměř zcela normálně. Desátý den už jsem měla zpátky svou váhu a dva týdny po porodu už by mi to nikdo nehádal.

Nešlo však jen o běhání. Zastávám názor, že pokud skutečně nemá zdravá žena nějaký rizikový problém, nemusí se bát být aktivní dokud to půjde. Se správným držením těla a plynulým pohybem pro mne nebyl problém manipulovat s těžšími věcmi, včetně šestnáctikilového masérského stolu. V šestém měsíci jsem řezala nějaká prkna motorovou pilou a v osmém jsem si to po zahradě štrádovala se sekačkou na trávu. Poslední týden už jsem se do ničeho nehrnula, přesto mi to ale nedalo, abych ještě poslední den nevyvázala pivoňky obtěžkané velkými květy. Mimochodem – do práce jsem chodila dokud to šlo, tedy do 34. týdne. Vedle sportu také ještě zpívám. Poslední koncert ještě s bříškem jsem měla v osmém měsíci.

A teď? Už od prvních dní jsem začala s lehkým cvičením na znovuzískání pánevního dna a opatrně i břišních svalů, ve druhém týdnu s chůzí – tak, jak jsem předtím skončila. On mi toho také ten malý tvoreček moc zpočátku nedovolil, ušla jsem toho tedy podstatně méně a ve valné většině s kočárem.

Od čtvrtého týdne jsem začala zkoušet, jestli to už půjde běhat. Bylo zprvu obtížné to skloubit s kojením – s plnými mlékárnami se běhá špatně, a kojit chci dlouho. Bojovala jsem s únavou a také se mi nedařilo najít tolik času na to, abych mohla vyrazit někdy sama – bez kočáru, a opět začít pilovat techniku. Ty sportovkyně, co se tak rychle vrátily, musely mít snad chůvu. Já se ale od našeho sladkého drobečka nedokážu odtrhnout, aspoň zatím ne… Tento problém zčásti vyřešila babička. Vyrazíme spolu, ona se prochází s kočárkem a já si dám svou dávku. Doma pak přidám ještě jednu „fázi“ na zpevnění pánve a trupu, něco lze cvičit i s miminkem na rukou. Místo nesmyslného šůrování si někdy s Matýskem schrupnu přes den, takže jsem po skončení šestinedělí opět dokázala uběhnout deset kilometrů.

Diskuze

Adéla W. - 16.06.2009 - 19:22 [ reagovat ]

Děkujeme za Vaši zkušenost! A pak že to nejde!!!:) Není nad spokojenou maminku- sportovkyni, že? Která ovšem naslouchá velice pečlivě svému tělu.

Šárka S. - 18.06.2009 - 06:43 [ reagovat ]

Gratuluji k miminku i k znovu nabité kondičce. Neuvěřitelné:-)

Buď fit

Prožila jsem těhotenství aktivně

Diskuze

NEJČTENĚJŠÍ

BAZAR

Halenka

Z PORADNY

Poslední dotazy:

NOVINKY

PŘIPRAVUJEME